Těhotenství že je nejkrásnější období?

Tak to vážně nevím. A hlavně, vždycky když mi to někdo řekne, mám chuť ho zkopat do kuličky a poslat ze schodů. Ale fakt.

Je mi jasné, že každý těhotenství prožívá úplně jinak a spousta ženských to má za nejúžasnější období v životě, nebo mě tím minimálně krmí od začátku toho mého, ale já to tak vážně nemám. Jasně, je to zázrak, úžasný, mám hroznou radost a strašně se těším, jsou to nepopsatelné chvilky, ale určitě to není po fyzické stránce to nejúžasnější, co mě potkalo. Ono to vůbec bylo dost překvapení, protože miminko jsme sice chtěli, ale nějak jsme to nečekali tak rychle. Na podzim jsme se rozhodli, že se vezmeme a tak následovalo i rozhodnutí o miminku. Bereme se, miminko chceme, tak není důvod se chránit. Koneckonců on má přítel sedavé zaměstnání, já taky, jsme trošku peciválové, nestravujeme se bůhví jak zdravě a hlavně beru deset let antikoncepci. Všude kolem sebe vidím, jaký je to problém a jak to kamarádkám a kolegyním trvalo dlouho a někomu se pořád nedaří. Tak jsme si říkali, že budeme víc sportovat, začneme se lépe stravovat, budeme si užívat manželství a ono to časem přijde. Dost nás zaskočilo, když to přišlo za dva měsíce  a to ještě v takovém hektickém a stresovém období pro oba.

Zjistila jsem to hrozně rychle, asi ve čtvrtém týdnu a po počátečním šoku jsem byla neuvěřitelně šastná a užívala si každou chvilku. To trvalo ale maximálně tak týden. Od té doby jsem totiž začala zvracet a bylo mi hrozně zle. V práci jsem měla dlouhodobě nemocnou kolegyni, takže jsem si ani nemohla vzít pár dní volna a předstírala otravy jídlem, virózy a co mě zrovna napadlo. Nechtěla jsem nic říkat dokud nepřeklenu ten první trimestr a budu mít hotové testy a hlavně budu vědět, že je vše ok. Zvracela jsem snad pořád a všechno. Doma mě uklidňovali, že to bude jen do toho třetího měsíce, ale lhali!  Jsem v sedmém a je to pořád stejné. A nejhorší je, že jsem celá opuchlá, oteklá, ošklivá, uštvaná, je mi pořád zle ale všichni okolo mě poskakují jak jsem krásná, jak mi to sluší a jak mi to prospívá. Tak já vůbec nevím, o co jde  jestli si dělají srandu nebo co. Protože manžel mi doma naopak říká tlusťochu. A nechápe, jak můžu pořád jenom spát, jíst a zvracet. No co si budeme povídat, já to taky nechápu.  Ale jinak je s ním fakt sranda. Na mimino se těší, takže se každou chvilku ptá, jak se má (no tak plave a spí, tak asi dobře)  a poslední dobou teda kope. Ale jak, to snad ani nemůže být holčička, ale rovnou Beckham. A pořád si ze mě dělá legraci. Minulý týden jsem měla nějaký záchvat deprese, bylo mi smutno, no jo, ty hormony, a tak se ho ptám, jestli mi může říct něco hezkého. Odpověděl tuleň. A já cože? No tuleň, malej tuleň je hezkej. Tak na něj tak koukám a říkám, ale já bych chtěla abys řekl něco hezkého mě a on se na mě podívat a řekl mi, jsi malej tuleň. To bych ho praštila. Nejdřív mě naštval, ale pak jsem se musela tak hrozně smát, že jsem se málem po...... :-D a vydrželo mi to celý večer a ještě v posteli. Ještě že ho mám, prototže na to bych sama nepřišla.