Myslela jsem si, jaká je to brnkačka, ale spletla jsem se. Začnu ale od začátku. Vloni jsme s dnes už manželem začali mluvit o svatbě. Že by to bylo hezké, že se máme rádi a tak dále a tak dále. Jsem spíš praktická, než romantická a i když nad tím všichni kroutí hlavou, o žádot o ruku jsem nestála. Je to velký životní krok a já se chtěla sama rozhodnout, jestli ho podstoupit. A rozhodně ne být postavená před hotovou věc. Přišlo plánování dovolených a tak jsme si řekli ano, uděláme to. V červnu a pak si hned vezmeme dovolenou. Pro někoho líbánky nebo svatební cesta, pro nás prostě dovolená. Oznámili jsme to doma, kde si dlouho mysleli, že si děláme legraci a začali jsme pomalu plánovat. Tedy pomalu v uzovovkách. Moje vdané (a tedy mnohem chytřejší kamarádky) mi vysvětlily, kde se všude kvůli svatbě musím registrovat, abych načerpala inspiraci a zjistila vše potřebné. Tak jsem to udělala. Jako první se mi objevilo počítadlo dní zbývajících do svatby. Tuším že tam bylo 161 dní. Byla jsem nadšená, kolik máme času a jak to bude parádní. Nadšení mi zůstalo ale jen chvilku, než jsem začala pročítat různé blogy a články, kde budoucí nevěsty psaly, co všechno už mají zařízené, nakoupené, vyrobené, zaplacené a bůh ví co ještě. Ok, proč ne, ale když jsem se podívala na to, kolik jim zbývá času, začala jsem mít strach. Byl to u většiny lidí rok!!! Rok! A už měly skoro vše. Je to přehnané říkala jsem si, jenže to jsem si ještě neuměla spočítat, že když už tohle všechno mají, bude problém s termíny. S hrůzou jsem tedy čekala na první pracovní den po novém roce, abych mohla zavolat na matriku. Přesně v osm jsem žhavila drát a na náš vysněný den měli poslední jedno volné místo a rezervace nebyla možná po telefonu! V dnešní době? To jako fakt? Po práci jsem letěla jak namydlený blesk, ale klaplo to, termín byl náš. Pak to teprve začlo. Fotografové téměř beznadějně zabraní, to samé vizážistky, vyhrožovaly cukrárny, restaurace (vše pokud možno rezervujte okamžitě) a nezapomeňte, řeknete kouzelné slovo svatba a na vše máte 100% přirážku k ceně. Navíc kromě těch důležitých věcí potřebujete i miliony těch nepotřebných. Jako svatební razítko, bublifuky, svatební noviny, svíčky a vše musí ladit do jedné barvy. ALE jaké proboha? Růžová mi doma nikdy neprojde, fialovou a oranžovou má každý, zelená je prý neštěstí, modrá taky. Takže co? Ruším první tradici ohledně barvy svatby a vybíráme tmavě modrou (manžel mi určitě modřiny dělat nebude) a hned pak datum (13. je možná nešťastné číslo, ale my ho prostě chceme). Odmítám těžký máslový dort potažený marcipánem nebo čímkoliv podobným, sraz u rodičů nevěsty, tanec novomanželů (už takhle z toho má přítel trauma), klasické výslužky, kameramana, DJ, mluvit neustále o svatbě a tudíž jsem úplně divná nevěsta. Proč se vlastně vdávám?No co, aspoň budu mít klid. Neměla jsem, furt mi do toho někdo kecal a udílel skvělé rady. Hlavně lidi, co s tím neměli nic společného. Nastalo šest měsíců stresů, stresů a stresů. A to jsem chtěla jen malou svatbu s nejbližší rodinou, spíš rodinnou sešlost a hlavně pohodičku. Do toho se mi nějakým zázrakem podařilo otěhotnět, zázrakem, protože na sex si fakt nemůžu vzpomenout a zvracela jsem a zvracela a prozvracela celé přírpavy. Ale klaplo to
